SEXTA Cé - IGNORACé
Dialogy
Stát se ikonou
Rozhodla jsem se reagovat na dílo Andyho Warhola – Diptych s Marilyn. Zaujal mě totiž fenomén ikony a pokusila jsem se najít způsob jak se touto ikonou “stát”. Využila jsem barevnosti a rytmičnosti Warholova diptychu a vytvořila 40ti minutové video v kterém jsem se do Marilyn stylizovala, vybrala jsem 25 snímků a ty jsem spojila do koláže vizuálně podobné Warholovu sítotisku.
Anežka
Velké sklo
Duchampovo Velké sklo je dílem, které částečně vznikalo na principu náhody a řízení osudu. Při převozu objektu na výstavu došlo k narušení integrity díla a jeho struktury (Sklo prasklo). Šlo o čistou, nepředvídatelnou nehodu, která se vzápětí stala nedílnou součástí díla samotného, a tak doplnila Duchmpovo snažení o zachycení náhody řízené (konzervace prachu na papíře, fotografie vlnícího se kapesníku aj.). Fotogramy, které vidíte před sebou tento princip převrací naruby. Zatímco “velké” sklo zůstává neporušeno, fotografie uvitř zachycují střepy, které vznikly zcela cíleně. Fotogramy jsou produktem činnosti, která byla pod relativním dozorem racionality. Už od prvopočátku byla přítomna snaha nějak ovlivnit proces roztříštění skla, tvar střepů a jejich následnou konstelaci na papíře. Propojení kontroly s náhodou je znatelné i v míře osvětlení, době, kterou fotografie strávily ve vývojce i v usazování prachu a smetí, jenž se zde nakupily během manipulace s fotografiemi. Všechny popsané principy a postupy jsou přítomné i v originálním díle. Antonie
Back to black
Monica Nguyen dialog No. 31, 1950/Jackson Pollock akryl a vlasy/2014
,,Není to pohyb štětce, není to ani pohyb ruky. Je to pohyb celého těla.” Podívejme se na plátno, kterému Jackson Pollock na jaře roku 1950 dal název No.31. Maloval ho na zemi, ve vodorovné poloze a nijak ho nenapínal. Je velice zajímavé, že se na dílo nedíváme ze stejného úhlu jako umělec. Dílo Back to black spojuje dva hlavní postupy: sundání plátna ze zdi a využití vlastního těla jako výtvarný prostředek. Součástí byla performance, která zachycuje průběh celé tvorby. Šlo o náhodu, pohyby nebyly předem promyšlené. Nevěděla jsem, jak obraz celkově vypadá, vlastně až do chvíle, kdy jsem zvedla hlavu z plátna.
Avignonské slečny
Markéta
Z počátku jsem se snažila přiblížit skupině lidí, která by se alespoň z části typově podobala prostitutkám. Za účelem zachycení “Pražských slečen”(jak jsem svou práci dříve pojmenovala), jsem se v pátek v noci, kolem dvanácté, vydala do Prahy do pochybných zákoutí, kterým se jindy vyhýbám a které jsou prostitucí proslulé (jako ulice Ve smečkách či Perlova) a zde jsem se setkala s mnohými problémy, až s nebezpečím, které na mě číhalo, už jen kdybych se pokusila prostitutky třeba vyfotit, natož kdybych se s nimi dala do přímé řeči, což bylo mým cílem. Upřímně mi strach (o fotoaparát samozřejmě) nedovolil pokračovat tímto směrem. Proto jsem se uchýlila k jiné skupině lidí, jimiž byli homosexuálové, se kterými se mi bohužel také nepodařilo navázat potřebný kontakt. Do gay baru v Bartolomějské ulici, kam jsem se odvážila vstoupit a vydala se lapit skupinu přiopilých gayů, jsem bohužel nešla, protože drahý vstup, který po mě chtěli, jsem nebyla ochotná zaplatit.Pokusila jsem se proto o opačný směr postupu a místo prvoplánového přiblížení se onomu problematickému typu lidí, jsem se rozhodla co nejvíce se vzdálit a zvolila skupinu pěti nevinných holčiček, nastavila je do křečovitých nepřirozených poloh a zároveň tím “očistila” Picassovy Avignonské slečny.
Avignonské slečny
Ema